Historie ovcí a plemene Ouessant

Dávná historie ovcí

Zpočátku, v neolitu, to byly malé hnědé ovce s dvojitým rounem. Jedná se o takzvaná „primitivní plemena“ a tomu odpovídá i primitivní charakter rouna. Vnější část rouna je delší, účinně chrání před povětrnostními vlivy a je často hrubá a vlákna nejsou tak zvlněná (není tak pružná), zatímco podsada je kratší a udržuje ovci v teple. Primitivní dvojité rouno je opakem moderního rouna, kde se požaduje především jeho jednotnost. Díky tomu mohla jedna ovce produkovat vlnu dostatečně jemnou pro jemný šál a také hrubou a dostatečně pevnou pro výrobu lodních lan nebo plachet vikingských lodí a taktéž i na výrobu koberců a svrchních oděvů.

V době železné byly v severní a západní Evropě postupně nahrazeny o něco většími ovcemi, stále s krátkými ocasy, ale s rounem jednotnější textury a různé barvy. Ovce přivezené později z jižní Evropy byly dlouhosrsté, světlé a větší.

Tyto větší ovce postupně nahradily ovce s krátkým ocasem ve většině oblastí a na počátku devatenáctého století zůstaly ovce s krátkým ocasem pouze v odlehlých částech západu a severu, včetně Skandinávie, oblasti kolem Baltského moře, Irska, Cornwallu, skotské vysočiny a různých ostrovů. Od poloviny devatenáctého století (a zejména po polovině dvacátého století) byla řada těchto málo početných přežívajících krátkosrstých plemen uznána jako vhodná pro uchování kulturního dědictví, jako okrasná zvířata nebo pro zachování genetické rozmanitosti. Řada přirozených genetických znaků byla totiž u komerčních chovů ovcí zcela potlačena na úkor genů ovlivňujících především hospodářskou užitkovost zvířat.

Původ plemene Ouessant

Historie ovcí plemene Ouessant není zcela jasná a informace se nesnadno získávají. Proto vám přinášíme překlad z francouzského článku organizace GEMO o novodobé historii ovcí.

Název plemene je odvozen od názvu ostrova, na kterém se tyto ovce chovaly. Ostrov Ouessant se nachází nedaleko pobřeží Francie. Panuje zde poměrně nepříznivé vlhké a věrné klima, kterému ovce musely odolat. Také pastva zde byla poměrně chudá. Skládala se z nízkých travních porostů a vřesovišť. Vzhledem k rovinatému charakteru terénu ostrova zde nebylo moc možností úkrytu. Toto plemeno je na takové podmínky skvěle vybaveno.

Název plemene byl už při prvním importu do ČR zkomolen a v dokladech dovezených zvířat se tak objevil název Quessant, namísto správného označení Ouessant. Další zajímavostí je, kolik dalších variant označení se za pouhých 15 let objevilo. Protože název plemene pochází z francouzštiny a výslovnost je hodně jiná, než psaná forma, dochází k dalšímu „zlidovění“ názvu. Můžete se setkat například s označením Qvessant, Qvesant, Kvessant, Kvesant, Kvesantky, Kvesanky nebo dokonce Klesanky, miniovce, miniovečky, trpasličí ovce, či živé sekačky. Další označení už si ani nepamatuji.

Základní popis plemene Ouessant

Ovce plemene Ouessant je nejmenší přirozeně žijící plemeno ovce domácí. Často bývá plemeno označováno za zakrslé, či trpasličí. To ale není správné označení. U trpasličích, či zakrslých plemen zvířat totiž velmi často dochází k nepřirozené deformaci končetin z důvodu cíleného šlechtění na tyto genetické odchylky a většinou neodpovídá poměr velikostí jednotlivých částí těla. Toto plemeno má naopak přirozený, celkově malý, tělesný rámec (stavbu těla), který pravděpodobně utvářelo drsné klima a chudá pastva v jeho domovině.

Ovce Ouessant patří mezi takzvané „severoevropské ovce s krátkým ocasem“. Jsou skupinou tradičních plemen ovcí vyskytujících se v severní Evropě, zejména na Britských ostrovech, ve Skandinávii, Grónsku a v oblasti kolem Baltského moře. Říká se o nich, že pocházejí z „prvních ovcí“, které do Evropy přivezli raní farmáři, a po tisíce let byly jediným druhem ovcí chovaných především v severní Evropě. Jsou to odolné ovce přizpůsobené drsnému prostředí. Tyto ovce jsou obecně malé a mají charakteristické krátké ocasy, široké u kořene a zužující se ke špičce, pokryté vlnou. Rohy se liší různě mezi plemeny. Ve většině oblastí byly nahrazeny pozdějšími typy větších ovcí s dlouhým ocasem.

Ovce jsou velmi odolné a hbité, dobře přizpůsobené spásání chudé vegetace ve vlhkém a chladném podnebí. Počátek výskytu ovcí na ostrově Ouessnat je podle některých zdrojů připisován vikingským nájezdům na území současné Francie mezi lety 836 – 939, kdy ovce držené na palubách lodí byly pravděpodobně z části vypuštěny na ostrov a poté ponechány vlastnímu osudu a zcela oddělenému vývoji od zbytku kontinentu. To by vysvětlovalo jejich specifické vlastnosti a vzhled.

Podrobnější popis plemene a jeho vlastností se dozvíte ve standardu plemene a nebo plné znění v článku šlechtitelský program plemene ouessantská ovce.

Novodobá historie plemene Ouessant

Níže jsou popsány etapy, které měly vliv na vývoj plemene, dle zjištění Gillese Trostona.

Po dlouhou dobu poutaly pozornost cestovatelů, námořníků a rybářů ovce, které se pásly na útesech podél celého pobřeží ostrova Ouessant.

Již v roce 1754 byly ovce popisovány jako skvělé, ale velmi malé. V roce 1899 byly tyto ovce popsány následovně: „Ovce pokrývá husté silné rouno, které déšť nepromočí a díky kterému vypadají mnohem mohutněji, než ve skutečnosti pod vlnou jsou. Po ostříhání vlny se totiž objeví zvíře velikosti menšího psa. Jednu kýtu lze pohodlně spořádat ve dvou lidech. Maso je hodnoceno jako velmi chutné.“ (Georges Dorel citoval Paula Gruyera)

Stejný autor popisuje vývoj exportu ovcí z ostrova na kontinent: „Ve druhé polovině 19. století byly ovce prodány do Champagne, kde byly vyhledávány majiteli vil, aby zkrášlovaly jejich parky. Ovce byly vyhledávány také řezníky, protože dospělé ovce vydávaly ze jehněčí maso.“

Nezaměnitelným poznávacím znakem byla jejich velikost: „Ovce jsou velmi malé, plemeno typické pro ostrov Ouessant, mají veliké stočené rohy jako mufloni“.

V roce 1920 bylo plemeno Ouessant popsáno takto: „Je to malé a pomalu se vyvíjející plemeno, jehož výška nepřesahuje rozmezí 35 – 40 centimetrů. Barva rouna je černá, někdy s bílými skvrnkami, vyskytujícími se na hlavě. Beranům rostou dozadu stočené rohy, vlna je krátká a kudrnatá. Maso je výtečné kvality“ Zdroj: Zemědělské Omnium – Henry Sagnier, knihkupectví Hachette.

Převaha černé barvy ovcí ale nevylučovala výskyt bílých jedinců.

Dne 5. září, léta páně 1861 se na ostrově vylodila její výsost, princezna Bacciocii Medicejská, sestřenice císaře. Bylo ji věnováno bílé jehně jako dar. Návštěva princezny byla podrobně popsána v dobových novinách l’Armoricain et l’Océan (archiv městské rady). V roce 1852 bylo na ostrově chováno 6000 kusů ovcí na výměře 1562 hektarů.

Značení ovcí na ostrově

Ovce byly značeny zářezy do uší a v roce 1970 existovalo 510 ušních značek, uložených na radnici. Na konci 19. století byly snaha podniknout dovoz větších zvířat z kontinentu, ale setkala se jen s malým úspěchem.

Díky dominantnímu charakteru bíle barvy se barva ovcí na ostrově rychle mění a postupně se zvětšuje tělesný rámec.

30. října 1936 (zdroj: Journal l’Humanité) souhlasila řecká loď Mykonos, že na severu ostrova vypustí berana a dvě ovce (zdroj: Paul Malgorn – Penn Ar Bed: March 10, 1957).

Dopad této události na ovčí populaci na ostrově je velmi silně přehnaný ústním předáváním, které ignoruje fakt, že přesné datum je kolem roku 1935. Zcela nepochybně to mělo zanedbatelný vliv, vzhledem k počtu vypuštěných zvířat a jalové pastvě. Myšlenka na křížení ale začala klíčit.

V roce 1957 informoval Paul Malgorn: „V posledních letech byli importováni dva nebo tři berani. Jeden z nich měl údajně mít významné potomstvo. Jejich majitel s ním připouštěl stovku ovcí každý podzim, ale vydrželo to jen čtyři roky. Nejrozmanitější produkce, kterou si dokážeme představit za pár let.“

Kříženci během 20. století na ostrově převládli a původní plemeno bylo možné zachránit jen díky vývozům ovcí na kontinent ve druhé polovině 19. století do zámeckých zahrad.

Další informace

Níže jsou dílčí informace, které poskytl Paul Abbé, zakládající předseda sdružení GEMO, které byly nezbytné před založením sdružení.

• Mezi lety 1943 až 1946 byla zjištěna existence ouessantských ovcí v Jardin des Plantes de Paris (zoologická a botanická zahrada). Byla to malá skupina asi deseti jedinců černé barvy, zjevně malých jedinců. Berani měli krásné rohy.
• Kolem roku 1960 byla zjištěna existence stáda bílých ovcí v počtu 20 až 25 jedinců na trávnících hradu na okraji Sèvre Nantes, nedaleko od Nantes.
• V roce 1969 objevil pan Abbé u Madame Martin v Orvaultu, poblíž Nantes, 4 nebo 5 ovcí Ouessant. V roce 1970 mu Madame Martin dala pár a od těchto dvou jedinců začal jejich chov. Tyto ovce, z linie „Vendée“ (nazvané podle oblasti výskytu) byly černé. Berani měli mohutné rohy, ale ne tak pěkné jak u těch z Jardin des Plantes de Paris.
• U hraběte Lantivy, na zámku Château de Meudon de Vannes, mezi Vannes a Questbert, pan Abbé objevil stádo přibližně 80 černobílých ovcí (poznámka 22/22/1973), menší než u Madame Martin, ale berani měli špatné rohy.
• Původ stád z Goulaine je linie „Morbihan“ proto, že převažovala v Morbihanu, se datuje před rokem 1914 a dokonce pravděpodobně na konec 19. století. Chov bych uskutečňován pomocí výměny dvou beranů mezi dvěma stády. Ti ze Sarthe měli být větší než ti z Loire-Atlantique. Byli zde jak černí, tak bílí jedinci a berani měli krásné rohy. Tato stáda stojí na počátku původu těch ze zámku Kerghéhennec, tedy těch od hraběte Lantivy, Madame du Fou a Parc d’Armorique.

Text byl převzat ze stránek sdružení GEMO.